Město Miroslav leží v Dyjsko-svrateckém úvalu na nejjižnějších výběžcích Bobravské
vrchoviny přibližně 50 km na jihozápad od Brna a 30 km severovýchodním směrem od
Znojma. Nejvyšším bodem Miroslavi je Markův kopec vysoký 300 m n. m. Nejníže položen
je Miroslavský rybník 210 m n. m. (umělá vodní nádrž vytvořená na potoce Miroslávka).
Podle zdejší farní kroniky vybudovala již v 10. století dcera českého vévody vodní
tvrz čnící na skále z bažiny, která se stala základem současného miroslavského zámku. O této
události vypráví podrobněji lidová pověst o údajné kněžně Miroslavě, po níž své jméno
dostala také osada vzniklá pod tvrzí. Potomky kněžny prý byli páni z Miroslavi, kteří měli
obec v držení do 14. století. Historicky je tento rod erbu tří leknínových listů doložen od
přelomu 12. a 13. století a jeho mužští předkové přišli z Rakouska. Prvním dochovaným
písemným dokladem o existenci Miroslavi je listina vydaná po 12. srpnu 1222 králem
Přemyslem Otakarem I., který se svou manželkou Konstancií potvrdil zdejší vinný
desátek rajhradskému klášteru. Dnešní Miroslav vznikla spojením tří původně
samostatných osad zmiňovaných od 14. století: Mitterdorfu (Prostřední ves) - později
jmenována jako Miroslav, Böhmdorf (České Vsi) a Wenzeldorf (Václavova). V letech
1497 až 1569 patřilo panství pánům z Mírova a Zikmund Valecký si na králi vymohl
v roce 1533 povýšení Miroslavi na městečko. Současně mu Ferdinand I. přidělil pečeť a
městský znak (půlku orla s vinnou révou).
Znak a vlajka města Miroslav
Znak a vlajka (prapor) byly městu uděleny rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky č. 21 dne 21. června 1999, na základě usnesení zastupitelů
a žádosti tehdejšího starosty města Ing. Augustina Formana ze dne 19. března 1999. Pamětní
listinu k rozhodnutí (tj. dekret o udělení znaku a vlajky) vydal předseda Poslanecké sněmovny
Václav Klaus dne 12. července 1999. Staletá historie existence znaku však začala již v roce
1533, kdy král a pozdější císař Ferdinand I. povýšil Miroslav na městečko a udělil mu tak
právo pečetit a používat znak. Oba tyto roky jsou tedy momentem právoplatného nabytí
komunálních symbolů.
Originál znakového privilegia s případným dobovým vyobrazením znaku
městečka se bohužel nedochoval, víme jen, že se mělo jednat o snad celý červený
štít „v němž půl orla bílého a dva hrozny vína se spatřují“.
Znak města
Blason znaku: Červeno-stříbrně polcený štít, vpravo vyniká půl stříbrného orla se
zlatou zbrojí, vlevo zelená vinná ratolest se dvěma listy a dvěma modrými hrozny.
Zatímco symbolický význam vinné révy je zřejmý, neboť vinohradnictví bylo, je a jistě
i bude v této oblasti tradiční a velmi rozšířené, původ „půl orla bílého“ bohužel zůstává nejasný.
Tato znaková figura mohla být odvozena ze znaku moravské orlice nebo císařského orla či z erbu
hrabat z Hardeka, kterým Miroslav patřila na konci 14. století, ale to vše jsou jen hypotetické
spekulace. Navíc rozlišovací označení (jednohlavé) orlice a (dvouhlavého) orla je jazykovou
záležitostí až z doby národního obrození a pouze českou terminologickou zvyklostí. Heraldická
zvířata jsou totiž apriori vždy samci, a proto se ve všech zemích rozlišuje pouze nadpřirozeně
zdvojený dvouhlavý orel od základního jednohlavého orla. V průběhu staletí navíc barevná
podoba znaku městečka kolísala, což se týkalo štítu, zobrazovaného nikoliv jako celý červený,
ale o dvou různých polích, i rozdílného zobrazování tinktur znakových figur půl orla a hroznů
vína, respektive vinné ratolesti, kde původní zbarvení nemáme doloženo vůbec, narozdíl od půl
orla. Poté, co byla Miroslav v roce 1965 povýšena na město, stanovil tehdejší Městský
národní výbor znak v podobě následně kodifikované ve známém díle Jiřího Čarka: Městské
znaky v českých zemích, Praha 1985. Jednalo se o půl černého orla či orlice v prvním stříbrném
čili bílém poli (svisle) polceného štítu a zelenou ratolest vinné révy se dvěma listy a dvěma
modrými hrozny ve druhém červeném poli. V této podobě znak města platil až do zmíněného
roku 1999. Z historického i heraldického hlediska šlo o zcela chybné provedení, bez ohledu
na to, že štít zřejmě nikdy neměla tvořit dvě pole, ale jen jedno červené, jak výslovně uváděl
text královského privilegia, ve kterém byla jednoznačně určena i stříbrná čili bílá tinktura
půl orla, nikoliv černá! V červeném poli štítu pak ideálně nemohla být vinná réva barevná
(zelená a modrá), ale heraldicky kovová (zlatá neboli žlutá a stříbrná čili bílá), dle
základního pravidla o opačném kladení heraldických tinktur (kovů a barev)!
Na základě upozornění a zájmu tehdejšího starosty města Ing. Augustina Formana
předložil PhDr. Zdeněk Kubík (ještě coby student Filozofické fakulty Masarykovy univerzity) dvě
5
možné úpravy historického znaku města, ve kterých se pokusil o jisté kompromisní řešení,
zachovávající již tradiční dvě pole štítu, ale opravující heraldické tinktury. Správně byla použita
stříbrná (tj. bílá) figura půl orla se zvýrazněnou zlatou (tj. žlutou) tzv. zbrojí (tj. zobákem,
jazykem a pařátem) v prvním červeném poli štítu. Druhé pole bylo buď zlaté (tj. žluté) nebo
stříbrné (tj. bílé) se zelenou ratolestí vinné révy se dvěma listy a dvěma modrými hrozny,
na základě kresby malíře a vlastivědného badatele Karla Gödela (1870-1948) z konce 19.
století. Návrhy vlajky (praporu) města tuto figurální kompozici znaku opakovaly ve dvou svislých
pruzích. Zastupitelé města odsouhlasili opravu městského znaku a vybrali řešení se stříbrným čili
bílým polem s vinnou révou. Jelikož město žádalo o udělení vlajky (praporu), kterou dosud
nedisponovalo, na základě úpravy tinktur historického znaku, bylo nutné (znovu) udělit i ten.
Vlajka města
Vexilologický popis vlajky: List tvoří dva svislé pruhy, červený s polovinou bílého
orla se žlutou zbrojí přiléhající k bílému pruhu se zelenou révovou ratolestí se dvěma
listy a dvěma modrými hrozny u červeného pruhu. Poměr šířky k délce listu je 2:3.
Na stožár vztyčovaná vlajka, nebo prapor pevně spojovaný s žerdí, představuje
tzv. heraldickou vlajku (prapor), která důsledně opakuje všechny tinktury i znakové
figury převedené ze svislého štítu do vodorovně obdélníkového vlajkového
listu. Výhodou takové vlajky (praporu) je její nezaměnitelnost s jinými vlajkami a snadná
identifikovatelnost, že náleží k dotyčnému znaku obce. Neboť u vexilologických vlajek
(praporů), tvořených pouze geometricky uspořádanými barevnými plochami (poli či pruhy),
viz např. státní vlajky, je dosažení originality mnohem obtížnější, třebaže „jednoduché“
vlajky jsou z povahy věci opticky a esteticky velmi výrazné a často zdařilé.
Bombradování Miroslavi
Dne 7. května 2020 si připomínáme 75. výročí bombardování Miroslavi.
Příčinou této tragické události, která se odehrála na samém konci války, byly těžké boje
(probíhající od 30. 4. 1945), které doprovázely ústup německých vojsk od Drnholce a Vlasatic
na Jiřice, Damnice a Miroslav. Mikulov byl osvobozen již 22. a Brno pak 26. dubna 1945.
V sobotu 5. května 1945 začaly jednotky německé 8. armády pod útokem 7. gardové
armády genplk. Šumilova postupně ustupovat na západ. Mezi jednotkami Wehrmachtu, které
urputně hájily obrannou linii na Vlasaticku, byl i 503. oddíl těžkých tanků PzKpfw. VI BTiger II. (Königstiger).
Oddíl patřil do pancéřového sboru Feldherrnhalle, (jeho velitelem byl
generál pancéřových vojsk Ulrich Kleemann). Ten způsoboval sovětským tankovým jednotkám
6. gardové tankové armády těžké ztráty, proto se zde fronta udržela až do počátku
května.
Frontální útok sovětských jednotek byl zahájen ráno v pondělí 7. května mohutnou
dělostřeleckou přípravou. Ze vzduchu jej podporovaly letouny Il-2 „Šturmovik“ a A-20
„Boston“ z prakticky všech bitevních a bombardovacích pluků od 5. a 17. letecké armády
kryté stíhacími stroji Jak-9 a La-7. Tyto letecké síly vykonaly v uvedený den přes dva tisíce
vzletů.
Podle pamětníků zahájily bitevní letouny útok na Miroslav okolo sedmé hodiny ranní.
Přiletěly ze směru od Štěpánova a zřejmě první bomby dopadly na roh ulice Příkopy
(Čermákův mlýn) a ulice Nádražní (do prostoru bývalé čističky pro Frutu, dříve známého jako
Viehplatz). Hned nato byla těžce zasažena zástavba na ulicích Rybniční a Na Kopci
i židovský hřbitov. Další těžké bombardování postihlo střed města (židovskou čtvrt a další).
Požáry zpustošily synagogu (dnešní kulturní dům), konzervárnu (bývalé sklárny), Čermákův
a Vašourkův mlýn.
Okolo poledne byl flakem ráže 20 milimetrů zasažen jeden z útočících šturmoviků.
Letoun dopadl na náměstí a po explozi z větší části shořel. Jeho dvoučlenná osádka (pilot
podporučík Petr Vasiljevič Kravcov – nar. 1924, Ruská SSR a palubní střelec vojín Nikolaj
Fjodorovič Čertov – nar. 1926, Altajský kraj) zahynula. Sestřel sovětského letadla je
zmiňován v deníku velitele 503. oddílu těžkých tanků Hauptmanna Körbera. Identifikovat
posádku sestřeleného letadla se podařilo až po mnohaletém pátrání (dnes již zesnulému)
miroslavskému leteckému historikovi panu Janu Mahrovi, kterému patří za jeho odvedenou
práci velké díky.
Během bombardování zahynulo v Miroslavi čtyřiapadesát osob. Jedenačtyřicet obětí
bylo pohřbeno do hromadného hrobu na katolickém hřbitově, třináct obětí z řad členů
Českobratrské církve evangelické pak na svém hřbitově, kde byl také postaven pomník
s uvedením jejich jmen. K uctění památky všech obětí bombardování Miroslavi ze 7. května
1945 byl po válce odhalen pomník v parku u kulturního domu.
Ztráty německých jednotek nejsou přesně známy. Prokazatelně padlo jedenáct vojáků.
Jejich ostatky byly pohřbeny nejdříve do kráterů po bombách na poli poblíž silnice vedoucí
do Hostěradic (směr ústupu pancéřového sboru) a cesty k letišti. Od července 1945, kdy byly
exhumovány, jsou uloženy ve společném hrobě na katolickém hřbitově, dřevěný pomník
s reliéfem od místního řezbáře Sobotky.
